Jak jsme těžili jantar
Vždy jsme toužili najít na břehu moře nějaký pěkný kousek jantaru. Pokaždé, když jedeme k Baltu, ubytováváme se co nejblíže k plážím, abychom mohli v případě bouřky hned k moři. Asi si řeknete, že jen blázen se těší na bouřku u moře, ale kdo chce najít na pláži jantar, ten musí vydržet i nepohodlí rozbouřeného počasí. Jednou nad ránem nás tedy vzbudili hromy a blesky. Byla pěkná vichřice, takže jsme měli hned jasno. Musíme co nejrychleji ven! Dokonce i já, pro kterou je brzké ranní vstávání nejhorší trest, jsem se bleskově oblékla. Když se vichřice trochu utišila, vyběhli jsme na pláž a pustili se do malého dobrodružství. Přehrabovali jsme se ve vyplavených větvičkách, mušličkách, kamení a písku. Ale nic… Až na jedno malilinkaté jantarové zrníčko jsme nic nenašli. Bouřka nebyla dost silná, a na pláži už před námi několik hledačů slídilo. Nakonec jsme se alespoň pokochali východem slunce.
Foto: Tyto drobné kousíčky jantaru opravdu vypadají jako malé slzičky, které vyplavuje moře.
Později nám kamarád, který v Gdaňsku žije a bydlí kousek od moře, vysvětlil, že teď už moře tolik jantaru nevyplavuje. A pokud ano, pak jsou to jen malá zrníčka. My mu říkáme štěrk. Větší kamínky se buď zachytávají do rybářských sítí, nebo je moře vyplavuje jen při opravdu silných bouřkách. Při takových, které lámou stromy. Tehdy se totiž z moře vyplavují i větve a řasy, ve kterých jsou větší jantary uchyceny. Tak silné bouřky však bývají hlavně pozdě na podzim nebo v zimě. To se pak vyrojí místní s baterkami a vědry. Bez ohledu na ostrý severák a mráz, každý hledá. V dnešní době, kdy je cena surového jantaru vysoká, bývají na břehu moře po takové bouřce desítky až stovky lidí. Každý se pochopitelně snaží ulovit nějaký ten kamínek jantaru, ale těch je čím dál míň a hledačů čím dál víc…
Foto: Toto je asi největší úlovek, který se nám povedlo najednou sesbírat.
Dnes se už jantar z moře stává spíše raritou. Většina surového jantaru, který se na trhu prodává, se těží ze země. No a my, když už jsme nepochodili u moře, měli jsme štěstí alespoň na zemi. Náš kamarád má totiž na těžbu jantaru licenci. Dlouho chodil kolem jednoho pole, o kterém věděl, že je bohatým ložiskem, kdysi totiž v jeho sousedství už těžil. Konečně se po dvou letech vyřizování všech možných povolení mohl pustit do práce a my jsme si mohli zkusit, jak se jantar doopravdy těží.
Nejdříve se musí na poli shrnout vrchní vrstva ornice. Dělá se to po pásech. Po vytěžení daného místa se pak musí ornice vrátit na své místo a musí se zrekultivovat.
Na místě, kde je shrnutá ornice, se pak kousek po kousku hloubí asi 10 až 20-metrové „studny“. Nejdříve se položí na zem kovová obruč. Asi dvaceti metrovou ocelovou tyčí se hloubí uprostřed obruče díra. Zároveň se do díry vhání silný proud vody. Půda je písčitá, takže to jde docela dobře. Proud vody uvolňuje z nánosů kousky dřeva, trávy a kamene a ty se vyplavují na povrch.
Vše se zachytává do velké sítě u ústí obruče. Ze sítě putuje obsah do menších sít, kde probíhá prvotní třídění.
V dalším kroku se vysype obsah sít do velkých nádrží se slanou vodou. Jantar je lehký a v nasyceném slaném roztoku vyplave na povrch. Naopak tráva, kořínky a kameny klesnou ke dnu.
Následuje další proces třídění a čištění. I tady si těžaři pomáhají síty. Jantary se třídí podle velikosti do několika kategorii od zrn o váze 1 – 2 g až po jantary s váhou nad 100 g. Samozřejmě nejvíc je těch malinkých kamínků. Pro představu, z 500 kg surového jantaru je asi jen 10 kg valounů s váhou nad 20 gramů. A těch větších, nad 100 gramů, je ještě míň.
Těžařská práce je také pěkně náročná. Nakonec jsme se s manželem shodli, že budeme raději ty krásné valounky brousit a těžbu přenecháme odborníkům.