Jantar v legendách napříč časem a kulturami

Jantar, fascinující drahokam, který vznikl zkameněním pryskyřice pradávných stromů, si získal místo v historii, mytologii a kultuře mnoha národů. Od starověkých civilizací po moderní dobu byl jantar považován za něco víc než jen krásný materiál – stal se symbolem světla, ochrany, spirituality a propojení s přírodou. Pojďme se ponořit do legend a symboliky jantaru, jak je vnímali lidé různých kultur a období.

 Antický svět: Jantar jako slzy bohů

 Starověcí Řekové říkali jantaru 'elektron' a spojovali ho s jeho schopností přitahovat drobné předměty při tření. Římané pak věřili, že má magické a léčivé vlastnosti. Plinius starší ve své encyklopedii 'Přírodní historie' věnuje jantaru celou kapitolu, ve které mimo jiné zmiňuje i legendu starých Řeků o Faetónovi, synu boha Hélia.

Legenda o Faethónovi

Podle této legendy se Faethón, syn boha Hélia, pokusil řídit sluneční vůz svého otce. Faethón však nevěděl, jak má ovládat zapřažené koně, vůz neukočíroval a přiblížil se k zemi příliš blízko. Žár slunečního kočáru sežehl zemi, za což ho Zeus potrestal. Bleskem svrhl Faethóna do řeky Eridanos, ve které se mladík utopil. Jeho sestry, Héliady, se u břehů řeky proměnily v topoly a plakaly nad jeho smrtí. Jejich slzy, které se proměnily v jantar, dostaly jméno "elektron", což odkazovalo na řecké slovo pro slunce, "elektor". Tuto legendu zaznamenali mnozí básníci starověku.

Jantar v představách Římanů

Poněkud méně božský původ připisovali jantaru staří Římané. Nazývali jantar slovem "lyncurium" (jiné názvy jsou lyngurium nebo ligurium), což znamená „rysí moč“. Podle jejich přesvědčení totiž tento drahokam se zlatavou barvou vznikl ze zkamenělé moči rysů. Ten nejkvalitnější - průzračně čistý byl prý zkamenělou moči samců. Avšak už Plinius starší ve své encyklopedii uvedl tuto představu na pravou míru. Původ jantaru správně spojoval s pryskyřicí pravěkých stromů.

Oblasti Pobaltí: Jantarový podmořský palác a Perkūnasův hněv

Ze všech druhů jantaru, který nacházíme v různých zemích, je ten baltský nejznámější. V baltské mytologii je jantar považován za slzy bohyně Jūratė, dcery boha hromu Perkūnase.

Krásná Jūratė žila ve svém přenádherném podmořském paláci a chránila všechny bytosti žijící v jejím království. Jenže stalo se, že mladý rybář Kastytis, který žil poblíž ústí řeky Šventoji, lovil do svých sítí ryby z Júrateina podmořského království. Júraté vyslala za Kastytisem mořské panny, aby mu v lovu zabránily. Rybář se ale varování bohyně nezalekl.  Nedbal svodů mořských panen a dál házel své sítě do moře. Júraté se tedy vydala za rybářem osobně, aby mu domluvila. Jakmile ho ale spatřila, hned se do švarného mládence zamilovala a zlákala ho do svého jantarového paláce.

Když se o něm její otec dověděl, velmi se rozhněval. Seslal na mladé milence hromy a blesky. Kastytis padl zasažený jeho hněvem a nádherný jantarový palác se roztříštil na drobné kousky. Krásná Júraté zůstala navěky uvězněná v troskách svého podmořského obydlí. Zde neustále pláče pro Kastytise a jejich nešťastnou lásku. Její srdceryvný nářek dojímá věčně chladné a klidné mořské hlubiny, až se vlní a bouří. Tehdy se vyplavují na břeh zbytky zničeného jantarového paláce. Mezi těmito kousky se vyplavují i jantary ve tvaru slziček. To jsou Júratiny slzy. Tak čisté a průzračné, jak čistá byla jejich tragická láska.

Severní Evropa: Slunce zachycené v kameni

Severské národy jako Vikingové, považovali jantar za sluneční kámen. Věřili, že se sluneční paprsky při západu slunce proměňují v jantar, který pak v sobě nosí energii světla a života. Jantar se stal součástí mnoha rituálů a byl nošen jako amulet na ochranu před temnými silami.

Tyto národy spojovali jantar s Freyou, bohyní lásky, plodnosti, krásy, ale také války, smrti, zlata a magie. Freyja nosila náhrdelník Brisingamen, který je společně s Freyjou vnímán jako symbol plodnosti a ochrany všech živých tvorů. I když se o jeho původu moc neví, název odkazuje na dva elementy, "oheň" nebo jantar" a na vzácný kov. 

Podle jedné z legend, Freyin manžel často odjížděl na dlouhé cesty. Freya za ním často plakala rudé slzy, které když dopadly na zem, proměňovaly se na zlato a jantar.   

Čína a východní Asie: Duše tygra

Ve starověké Číně byl jantar známý jako "duše tygra". Proč se jantar spojuje s touto šelmou?

 Legenda praví, že kdysi dávno žil na severovýchodě Říše středu lovec, který si velice přál ulovit tygra. V jeho vesnici řádili démoni a trápili ubohé vesničany. Ti věřili, že jen ten, kdo nosí tygří kožich a drápy, může démony přemoci. Tygr je  v čínské kultuře považovaný za šelmu se silnou jangovou energií. Je králem zvířat a živí se zlými démony. Podle jiné  legendy bájný Šen-tchu a Jü-lej chytali po říši démony a duchy, kteří škodili lidem, svazovali je pod broskvoní na hoře Tu-šuo a krmili jimi tygry. Jenže obyčejní smrtelníci nemají takové zázračné schopnosti jako Šen-tchu a Jü-lej. Démonům se mohou postavit jen tehdy, když nosí na těle tygří kůži a drápy.

Lovec se tedy vydal do hor, aby jednoho tygra ulovil. Sledoval stopy, až zpozoroval, že ho sleduje obrovský tygr. Jedno oko mu svítilo, druhé vidělo prapodivné věci. Šelma to byla nevyzpytatelná. Objevoval se a mizel jako vítr. Lovec sledoval tygra celý měsíc, ale kromě jeho zvláštních očí nic víc z něj nezahlédl. Najednou se před ním objevil starý bělovousý kmet. Lovec se před ním uctivě uklonil a svěřil se s trápením vesničanů. Také si postěžoval, jak se marně snaží ulovit tygra, aby získal jeho kůži a drápy. Zmínil se, že tygr, na kterého číhá, má zvláštní oči. Stařec se na lovce usmál a pravil, že přijel na pomoc lovci i ubohým vesničanům. Zářivé oko tygra je prý místem, kde tygr schovává svou esenci, kterou po sto let kultivoval. Poté mu prozradil mu, jak tygra zdolat. Lovec poslechl starcovy rady a tygra ulovil. Počkal až zajde měsíc a na místě, kde spočinula tygrova hlava, začal kopat. Kopal, až našel drahokam zářící zvláštním světlem. Na dotek byl tento drahokam hřejivý, schovával esenci staletého ducha krále zvířat. Lovec si zavěsil tento zvláštní kámen na krk, na opasek si přivázal tygří drápy a hodil přes sebe jeho kůži. Spěchal do vesnice, aby konečně vesničany od démonů zbavil. Když nastala noc, probudili se démoni a s kvílením se vrhli na vyděšené vesničany. Tu se před nimi objevil lovec. Démoni na něj okamžitě zaútočili, když se najednou začala z kamene linout jasná záře. Byla to síla tygřího ducha. Démony, které zasáhla, se okamžitě proměnili v kouř. Takto lovec postupně všechny démony zničil a vesnici od dlouholetého trápení osvobodil. Od té doby nosí lidé na Dálném Východě jantar jako talisman, který je chrání před temnými silami a přitahuje štěstí.

Dnes je jantar ceněn nejen pro svou krásu, ale také pro své léčivé vlastnosti. Je považován za kámen klidu, harmonie a ochrany. Jantar je víc než jen drahokam. Je to příběh zrozený z pradávné přírody, zachycující miliony let historie. Ať už je vnímán jako slzy bohů, duše tygra nebo dar moře, jeho symbolika překračuje hranice času a kultur. Jantar nás učí hledat světlo  v temnotě.

Ať už nosíte jantarový šperk nebo ho jen obdivujete, vězte, že v sobě ukrývá kousek magie, který spojuje příběhy mnoha generací a kultur.